
Pořád nás baví hledat skvělé knihy a těší nás, že v tom jedete s námi a mezi českými čtenáři je tolik milovníků reportáže. Proto jsme se rozhodli na sobě zapracovat a letos pro vás připravit ještě víc absyntovek než v předchozích letech. Všechno jsou to silná a důležitá témata – a díky autorkám a autorům také výjimečné příběhy.
Válka na Ukrajině se stala politickou kartou v předvolebních hrách, jenže dobře víme, že tam pořád – na ulicích, ve školách i na bojištích – umírají skuteční lidé. A vyznat se v tom všem dokáže jen někdo, kdo tu zemi dobře zná, ví, koho se zeptat, nebojí se jít do první linie ani mluvit o tom všem pravdu. Takových lidí není moc a rozhodně mezi ně patří Tomáš Forró. Zpěv sirén. Putování do srdce ukrajinské války je nepřikrášlená zpráva o dnešní Ukrajině, situaci běžných lidí, podmínkách vojáků, ale také o zákulisí humanitární pomoci a zásobování zbraněmi nebo životě uprchlíků. Jsou tam mapy i osobní příběhy, analýzy i hodně osobních pocitů autora. Za nás je to jedna z nejlepších knih o rusko-ukrajinské válce.
V ruském pojetí je ale válka všechno, a to včetně sportu. O tom se přesvědčíte, když se začtete do reportáže Zbigniewa Rokity Králové střelců. Sport ve stínu impéria. Od časů Sovětského svazu se to příliš nezměnilo. Propojení politiky a sportu za železnou oponou není žádné tajemství, ale číst v Rokitově podání příběh litevského basketbalu nebo maďarského póla je výprava do historie a politiky, ale zároveň i velká zábava. Zbigniew Rokita se státům bývalého Sovětského svazu věnuje profesně jako publicista a analytik řadu let a reportáže jsou vyústěním jeho celoživotního zájmu a fascinace i velké erudice. A samozřejmě lásky k fotbalu a ke sportu obecně. Pozor, ještě před létem se chystáme vydat Rokitovu poslední knihu Odranie. Cesta po znovuzískaných územích. Skvělého průvodce, pokud pojedete k Baltu, a budete se chtít dozvědět něco o dějinách polského Pomoří a proč se liší třeba od Krakova. A netýká se to jenom regionu u Baltského moře, ale i celého pásu u českých hranic, tedy Horního a Dolního Slezska a Opolí, nebo území v západní části země, která před válkou byla německá. Polsko se muselo rozhodnutím Stalina posunout o desítky kilometrů na západ a identita obyvatel těchto území se dodnes liší od centrálního Polska. Podobně jako v českých Sudetech se museli Poláci „zabydlet“ v místech, kde dříve žili Němci nebo jejich velké enklávy. Zbigniew Rokita jako rodák z Gliwic je citlivým průvodcem, který dokáže velmi přesně a na malém prostoru reportáže popsat celý fenomén „znovuzískaných“ území.
Dobrá reportáž, u které víme, že stojí za to jí přeložit a vydat, je vždycky kombinací důležitého tématu a osobní, jedinečné perspektivy reportéra. Tak je to i u Magdalény Rojo – ta tému migrace pojímá zcela odlišně než většina jiných novinářů. Otočila pohled na druhou stranu, zpátky do zemí, z nichž utíkají muži po nebezpečných cestách za prací. K ženám a jejich dětem, které zůstaly doma a čekají na jejich návrat nebo aspoň peníze, za něž by se mohly postarat rodinu. V místech, kde život rozhodně není snadný a kde se potýkají s důsledky globálních hrozeb, jako jsou změny klimatu, drogové kartely nebo občanské války. Velmi silná kniha Ženy, které zůstaly nás díky změně perspektivy nutí vnímat téma migrace jinak, zamyslet se nad tím, jak bychom sami zvládali odloučení od svých nejbližších na řadu měsíců i let s občasným hovorem po telefonu, pokud máme to štěstí. Reportáže navíc doplňují originální fotky Noela Rojo.
Jak se stalo, že to, co máme na talíři, ovlivňuje asi tucet nadnárodních firem? Můžeme čekat, že se k nám dostanou opravdu lokální a férové potraviny? Stefano Liberti ve své reportáži Vládci jídla píše o tom, jaké jsou důsledky toho, že se s potravinami obchoduje na globálních trzích stejně jako s jinými komoditami. Tuňák ze Středozemního moře se pak veze do Japonska a my si otevřeme konzervu z Tichého oceánu. K tomu všemu se přidává standardizaci produkce i chutí a žonglování s cenami. Nadnárodní a soukromé společnosti nejsou nijak kontrolované a jejich cílem je jen zisk. Nezáleží jim na biodiverzitě nebo znečištění životní prostředí – rozhodnutí se odehrávají v kancelářích bez zodpovědnosti za konkrétní místa, kde produkce probíhá. Pro velké hráče je navíc velmi snadné vyšachovat ty malé. Stefano Liberti se tématu věnuje dlouhodobě a varujeme, že po přečtení téhle reportáže už nebude návštěva supermarketu to, co dřív – a přesně takové knihy máme rádi.
Naše novoroční předsevzetí tedy zní – vydat ještě víc silných reportážních příběhů pro české čtenáře. A doufáme, že jste si na Nový rok také slíbili – přečíst ještě víc knih od Absyntu!