Jako bys jedla kámen

Chtěla bych, aby se takové knížky nepsaly. Jejich recenze se objeví v barevných časopisech vedle nabídek last minute zájezdů, reklam na krémy a depilační přípravky. Rychle a snadno pak upadnou v zapomnění. Zajímalo by mě, jestli je něco, co by nás mohlo omluvit, sejmout z nás tíhu viny a hanby. Nevědomost? Vzdálenost v čase a prostoru? Jistota, že bychom to stejně nemohli ovlivnit? Že zlo bylo, je i bude? Wojciech Tochman v knížce, které se tak bráním, popisuje „čas po“. Slova jako „koncentrační tábor“ se tady zjevují jako neustále se vracející noční můra, popisují události, které se odehrávají TADY a TEĎ, jen několik set kilometrů od nás. Šokující je i to, že tato válka pořád ještě úplně neskončila. A neskončí, dokud nebudou vykopány všechny kosti, identifikovány všechny oběti, a možná neskončí ani poté, co využijeme nejsofistikovanější obranné mechanismy, abychom na to všechno konečně zapomněli.